Já vševěd všech věd.

Žena není pouze jako sušenka Oreo, nestačí ji otočit, olíznout, omlékovat a pak sníst.

Zrovna teď, v krásný jarní den, když sedím ve vlaku a píši tuto ódu na květ, sedí naproti mně právě jedna taková, sedmikrásková.

A zrovna květinka potřebovala vodu a zmáčkla špatný čudlík.

Slovo květ ve mně múzu probouzí.

Či je to slečna naproti,

která nevědomky se mnou hází?

Déja vu mi povědělo,

mít vztah s krásným květem.

Však se to již jednou stalo,

mým smrtícím mikrosvětem .

Celý svět je plný vět.

Jedna věc mi ovšem schází.

Kde objevím svůj vlastní květ,

který láska doprovází?

Nic mi není cizí,

já dobře všechno znám.

Avšak krásu květu ryzí,

stále nenalézám.

V sadě skví se jara květ,

tak proč tu stále ještě jsem.

Sám, já moudrý vševěd,

pějíc ódy jen.

Poznám krásu květu,

nevlastním však žádný.

Já pravím to světu,

můj hrob je stále prázdný.

Jednou přijde den

a i já budu rozkvětlý.

Nebude to pouhý sen,

květy lásky vykvetly.